Moje Amerika

  Život bez auta není v Americe nemožný, pokud dobře vyberete lokaci. Mně se to vcelku povedlo a pomocí chůze, kola, autobusu nebo Caltrainu se dostanu na spoustu míst. Jedna věc mi ale radost slušně kazí a to je neosvětlenost ulic. V Evropě se mi to špatně představovalo. Myslela jsem, že neosvětlené ulice jsou úplně jiná kategorie. Takové ty ulice, kde jsou pouliční lampy jenom bludičky. Ale to jsem se hodně pletla. Tady je tma jako v pytli. Myslíte si, že přeháním. Nepřeháním. Stmívá se aktuálně v pět odpoledne. Takže večer lidi chodí venčit psy s čelovkami. Fakt! Všichni jsou na to zvyklí, takže čelovka nebo baterka, ideálně nějaké blikající pásky nebo vesty (aby vás viděly auta) a jde se. Potkala jsem třeba starší pár, kteří šli pomalu a poctivě si svítili. Představila jsem si, jaké by to bylo v jejich věku zakopnout a spadnout v té tmě. Uff. Ženy se moc bezpečně necítí, já teda určitě ne. A když někde občas pouliční osvětlení je, typicky jim to vyšlo zrovna tak, že svítí do koruny

  Byt, ve kterém bydlím, není nejnovější. Ale zatím nejbizarnější věc je honba za čtvrťáky. Proč? Protože bez čtvrťáků si nevyperu ani neusuším. V budově jsou sdílené pračky a sušičky. Na rozdíl od modernějších systému např. na platební kartu, nebo na čip, tady se jede na čtvrťáky. Za deset je jedno vyprání, za pět usušení. Pračky jsou obrovské, takže pokud jste jeden člověk, který ještě nechce prát černé ponožky s bílým tričkem, těžce se to nevyplatí. Zároveň, když chcete vyprat černé, bílé, barevné, ložní, tak se pořádně naběháte a budete potřebovat čtvrťáků hned šedesát. Pokud tohle opakujete cca co dva týdny, zjistíte, že čtvrťáky jsou nad zlato. Zatím se mi nějaké vždycky povedlo vyžebrat v obchodě. Ale poslední týden jsem začala zjišťovat, že mincí je celonárodní nedostatek. V supermarketu, kam chodím nejčastěji nakupovat, jsou vyvěšené upozornění, prosící zákazníky, aby platili kartou, protože nemají jak vrátit. A teď babo raď. Jak na čtvrťáky? Jediné řešení jsou asi banky. Odho

  Jako Evropanka tak trochu tuším, že moje představy o tom, co je a není bezpečné, jsou mi v USA málo platné. Už před odletem mě kamarádka, která v USA delší dobu žila, varovala před situacemi, které by mě ani nenapadly řešit. Když bude vedle tvého auta parkovat dodávka, vůbec k němu ani nechoď. Když si sedneš do auta a zjistíš, že máš přední sklo něčím zakryté, hlavně nevystupuj z auta. Zavolej policii. To mě zvládlo dost zaskočit už na úvod. Pokračovalo to mailovými upozorněními na zločiny, které se staly na campusu. Od doby vytvoření mého univerzitního emailu (a teď radši přestaňte číst, pokud pro vás můžou být sexuální útoky zraňující) se na campusu stihly odehrát: znásilnění ženy v pět odpoledne na parkovišti kousek od budovy, kde pracuju oloupení cyklisty tak, že byl na frekventované silnici sražený z kola, aby se na něj lupič dostal znásilnění ženy, kterou pachatel vytáhl z její kanceláře a dotáhl jí do garáží, kde ji brutálně znásilňoval Jakkoliv chápu, že když se podobné skutk

  Předchozí obyvatelka mého bydliště mi nechala i své staré kolo. Asi že měla pocit, že jsem byla neobyčejně vstřícná na americké poměry a chtěla to nějak kompenzovat. Asi. Tak mi nabídla svou historickou mašinu. Jako bylo to skvělé, mít aspoň něco už od začátku. Ale kolo je to vskutku výstřední. V Čechách jsem od malička jezdila na kvalitním horském kole. Na výlety, po single tracks atd. Asi jsem spíš opatrný jezdec, ale ježdění "na techniku" mě bavilo. Nikdy jsem taky kolo pořádně nepoužívala jako dopravní prostředek. Až tady. Poslední vzpomínky, které jsem na tenhle typ kola měla, nebyly super. Jedná se totiž o tzv. furtošlap. Takže nemá ruční brzdy, ale brzdíte jen šlapkou dozadu. Takže se nemůžete moc rozohnit, a máte brzdnou dráhu jako kamion. Zároveň kolo nemá přehazovačku, takže to musíte odmakat. Naposled jsem na podobném kole seděla někdy v cca osmi letech, kdy jsem nemohla zabrzdit, a nakonec z kola spadla, měla jsem otřes mozku a strávila několik dní v nemocnici.

  Základní palivo vědy je bezesporu káva. Už jsem tedy slyšela o vědcích a vědkyních, kteří kávu nepijí, ale podle mě je to urban legend.. Nikdy jsem nepovažovala kávu v Praze za nějak výjimečnou. Až na dovolených jsem pochopila, že vlastně máme kafe skvělý. Aspoň teda v letenských kavárnách:) Po přesunu do Kalifornie jsem si ale bolestivě musela přiznat, že jediný dobrý kafe, který seženu, bude nejspíš to, který si sama udělám. Ať se snažim, jak se snažim, tak ne a ne narazit na nic, co by se aspoň blížilo flat white z Letné. Teď to asi zní, že jsem kávový snob. Nechápejte mě špatně, já nakonec vypiju (skoro) jakékoliv kafe. Ale jen to fakt dobré přináší kromě kofeinového rauše i potěšení a zážitek. Zatím nejblíž k dobré kávě je Coffeebar ale nevýhoda je, že mají i o víkendu otevřeno jen do dvou a většinou si na kafe docela počkáte. Ještě jsem slyšela o obstojném Verve coffee, ale to je (až) v Palo Altu, takže trochu z ruky. Kávovar v našem break room v laborce je radši vypnutý a ods

  Na campusu jsem se stihla projít ještě před tím, než mě skolil covid. Ale po návratu mezi lidi ho samozřejmě objevuju dál. A jak to tedy na Stanfordu vypadá? Co vám budu povídat, úplné peklo...:D  Spousta palem, zeleně, pohoda. Campus je dost rozsáhlý, takže na abyste přešli z jednoho konce na druhý, půjdete tak hodinu pěšky. Proto je nejzásadnější dopravní prostředek kolo!  Na kole je vám hej. Najednou nemusíte prošlapat boty, abyste stihli přednášku tam, oběd jinde, experiment zas na opačné straně. Jste totiž vyzbrojení skvělým nástrojem, kdy se dostanete rychle všude kam potřebujete. V Čechách hodně lidí odrazuje od používání kola k dopravě kopcovitost terénu a bezohlednost řidičů. Tenhle problém tady neexistuje. Povrch je v zásadě placatý a američtí řidiči jsou k pěším i cyklistům extrémně ohleduplní. Při pohybu na kole po šestiproudé silnici se tedy cítíte úplně v pohodě, v Čechách bych si to nedovedla představit. V areálu najdete kromě nemocnice, spousty budov, kde probíhá výuk