Moje Amerika

  - komentování cizích lidí a dávání nevyžádaných rad - je něco, co tady (skoro) není. Uvědomila jsem si to, když jsem poprvé po pěti měsících slyšela pasivně agresivní komentář od pána na procházce. Ťukala jsem si něco v mobilu a on své choti nahlas sděloval, jak je to strašné, že se dneska všichni jenom dívají do mobilů místo toho, aby obdivovali okolí. Okamžitě ve mně vyvstanul spravedlivý hněv - já přece nejsem na procházce, jdu do práce stejnou trasou jako každý den, a potřebuju akutně vyřídit pracovní věc... A pak jsem si uvědomila, že tyhle obvinění, na která vlastně nemáte jak reagovat, úplně zbytečně kazí den. A že jsem si jim už strašně odvykla. Protože tady na ně fakt nenarazíte, až tedy na extrémní výjimky. Zatímco v Čechách se to děje všude a pořád. Ve spoustě případů asi úplně nevědomky, protože jsme si to už zaryli pod kůži jako normální. - tlačenicím - tohle může být dost ovlivněné tím, kde žiju, ale lidi se tu na sebe nemačkají. Každý má okolo sebe neviditelnou, ale po

  Nikdy jsem neměla k češtině nějaký extra blízký vztah. Byla pro mě nástroj pro předávání a přijímání informací. Asi jsem obzvlášť v jednom období byla hodně pinktlich s pravopisem. Od docela brzkého věku jsem začala číst knížky anglicky, učila jsem se na střední v angličtině, koukala jsem na filmy radši v angličtině než s dabingem. Po přestěhování jsem několik prvních měsíců ale měla do té doby nepoznaný pocit, že mě angličtina vyčerpává. Najednou každá aktivita stála kupu energie a prostě to drobné množství energie navíc, které jsem do té doby vynakládala při používání angličtiny bez povšimnutí, už prostě bylo přes limit. Když jsem byla unavená, začala jsem mít problém se vyjádřit atd. Bylo proto hrozně příjemné moct jít na pivo s čechy a češkami tady v okolí. Najednou jsem ocenila snadnost mateřštiny i to, že nemusím vymýšlet, jak vysvětlit kontext významu atd., tam kde chybí přímo použitelný ekvivalent v angličtině. Zároveň jsem ke svému překvapení začala mít vyloženě radost z čte