Moje Amerika

  Na západním pobřeží Ameriky jsme přenocovali v naprosto fascinujícím městečku jménem Solvang. Doporučil nám ho sice američan, ale sliboval autentické Dánsko. Přiznám se, že jsem v Dánsku nikdy nebyla (on tedy ostatně taky ne), ale jsem si dost jistá, že se od Solvangu liší. Zároveň ale musím přiznat, že i tak mě návštěva tohoto městečka bavila. Na rozdíl od většiny amerických obcí totiž mělo nějaký charakter. Po roce 1850 sem začali přicházet emigranti z Dánska, kteří na začátku 20. století založili i školu a kostel. Až ve čtyřicátých letech se ale rozmohl "dánský" styl architektury a začali si stavět mlýny, které sice jako mlýny nesloužily, ale dodaly charakter. Začal to a zpropagoval to tam jistý pán Sorensen, jehož jméno může mást, ale pocházel z Nebrasky. Takže asi tak... Domy tu mají jakési pseudohrázdění, ale jsou po americku z papundeklu. Teda z dřevotřísky či z čeho to staví ty svoje domy. Vytvořily tedy nějakou americkou představu autentického Dánska, která ale doc

  Půlka laborky se vydala na konferenci a dovolené, a tak jsme se zbylými členy labu a s posvěcením šéfa vyrazili na prodloužený víkend do LA. Kromě přestupu na letišti kdysi před lety jsem v LA nikdy nebyla, takže jsem byla zvědavá. Zároveň cesta kolem pobřeží slibovala působivé výhledy. Z původního plánu jet po "scenic highway" číslo 1 ale bohužel sešlo, protože po zimních bouřích je ještě stále jeden úsek neprůjezdný. Nicméně jsme vyrazili s obědovou pauzou v Monterey. Krásné městečko známé i ze seriálu Big little lies (doporučuju) nezklamalo a nabídlo nádherné výhledy na oceán, pláže a útesy. Pak jsme ale bohužel pokračovali vnitrozemím, kde se teploty blížily ke čtyřicítkám, takže kromě zastávky na WC na benzínce jsme radši pokračovali bez dalších pauz až do napojení se na onu vytouženou jedničku. Je to sice nazvané highway 1, ale na rozdíl od běžné silnice ve městě, která má klidně čtyři nebo pět pruhů v každém směru, disponuje většinou jen jedním pruhem. Maximálně v ně