Moje Amerika

  Jednou ročně se aspoň v USA na univerzitách slaví National postdoc appreciation week. Připadá na září a loni jsem přiletěla akorát, když probíhal. Jeden problém byl, že jsem o něm ani nevěděla, druhý, že jsem odpadla s covidem. Letos jsem ale byla rozhodnutá si ho pořádně užít. Co to vlastně je? Slaví se tuším od roku 2009 a je to jeden týden v roce, kdy se oslavují postdoci. Univerzity se snaží poděkovat za náročnou práci a dát najevo, že si jí váží. Uštěpační mluvkové by jistě řekli, že by to snad bylo fajn dávat najevo i těch dalších 51 měsíců v roce, ale tím si nenecháme zkazit náladu. Jak to tedy probíhalo tady? Každý den probíhalo několik akcí, kde jste mohli dostat kafe, zmrlinu apod. zdarma. Hm. Byl taky organizovaný piknik pro postdocy. To vypadalo tak, že bylo jídlo i pití zdarma, ano, Americe navzdory včetně alkoholu. Po americku ale nalívali jen takové půlskleničky a hlavně ve vytyčeném čtverci trávníku, který byl ohraničený improvizovanými zátarasy. Předpokládám, že tech

    Tak je to oficiální. Už jsem v Kalifornii celý rok! Bylo to nejtěžší rozhodnutí mýho života. Když jsem z Prahy odlítala, byla jsem plná obav, netušila, bolelo mě zlomený srdce a netušila jsem, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. Někde hluboko pod těma rozjitřenýma emocema jsem se těšila, ale nebudu lhát, ten odlet byl fakt těžký. Stejně tak i začátky nebyly snadné, i když mi to v tu chvíli asi nedocházelo. Všechno jsem to prožila až s odstupem měsíců zpětně. Po roce se na to dívám jako na rozhodnutí, kterým jsem změnila svůj život, ale hlavně, kterým jsem změnila sama sebe. Amerika mi dává prostor dozrát způsobem, který bych v Evropě hledala asi těžko. A to jako vědkyně, ale hlavně jako člověk. Neumím úplně vystihnout, jestli je to menším tlakem okolí, větším respektem mezi lidmi navzájem, nebo prostě tím, že jsem tu v de facto takovém výběhu pro extrémně chytré lidi, kteří každý mají něco za sebou a něco před sebou. Velký faktor je určitě to, že se tu prostě o sebe musím postar

      Zábavní parky nebyly nikdy moje parketa. Vlastně jsem se jim spíš vyhýbala a s výjimkou návštěvy Matějské a akvaparku (každé jen jednou a po přesvědčování) jsem si říkala, že to není nic pro mě. Všichni ale byli nadšení z možnosti výběru mezi Disneylandem a Universal Studios, a tak jsem si řekla, že tomu dám šanci. A musím říct, že jsem dobře udělala. Ve výběru zvítězily Universal Studios Hollywood. Bavily mě asi všechny atrakce a jediná otravná část byly dlouhé fronty. Největší pecka ale byl suverénně Harry Potter. Myslela jsem si, že jsem z toho vyrostla, ale atrakce v podobě celé vesničky, nad kterou se tyčil hrad, nebo vystoupení Krásnohůlek a Kruvalu, které se nečekaně odehrálo přímo mezi návštěvníky mě úplně přeneslo do světa knížek. A byla ze mě zas malá holka. V místním hostinci u Tří košťat si dokonce můžete dát Máslový ležák. I když za sebe rovnou říkám, že to byla jedna z věcí, které mě až tak neoslovily. Bylo to sladké, krémové, bublikové a s pěnou nahoře. Mozek nepob