Moje Amerika

  Stěhování se do cizí země může být docela nákladná záležitost. Abych to nějak shrnula:¨ začíná to vízy. Na to americké jsem vynaložila okolo 10 000 korun za administrativní poplatky (plus kupu času a trhání si vlasů nad nepochopitelným systémem). dál přijde na řadu letenka. Mohla jsem si navolit datum odletu tak, abych využila levnější lety atd. Zpáteční letenka stála okolo 25 000 korun, takže jsem zavrhla původně zamýšlenou jednosměrnou, která stála kolem 40 000. Ne, ty čísla jsem fakt prohodila. Ano, nedává to vůbec žádný smysl. náklady na stěhování věcí. Tady asi zklamu, nakonec jsem si nic neposílala balíky atd. Jediný možný náklad tedy představoval poplatek za druhé zavazadlo u aerolinek. Nedalo se objednat dopředu a tabulky se dost rozcházely v tom, kolik bude stát. Mohlo to být cokoliv od 70 do 500 euro. Ale nakonec to stálo 0, protože milý pán u přepážky měl asi hezký den. Byla jsem připravená to zaplatit, i když stovky eur už by asi zabolely, ale cena nula euro se mi zd...

  Při stěhování se do nové země člověk snadno narazí. Nebylo to tak strašné, ale nějaké zádrhely se objevily. Zvlášť v covidové izolaci. Najednou jsem zjistila, že objednat si dovážku jídla bez amerického telefon ního čísla je skoro nemožný úkol. Některé formuláře ani neumožňovaly vyplnit předvolbu, americká čísla navíc mají číslic 10 ne 9. Jiné formuláře sice umožnily vyplnit české číslo, ale následně se zasekly. Takže jsem nakonec začala být fanynkou amazonu, který mě jako jediný umožnil sehnat jídlo (a toaletní papír:-)). Pokud se tedy někdy budete stěhovat do USA, doporučuju začít lokální simkou. A bacha, v USA ji teď obtížně seženete pokud nemáte telefon s 5G. S mým rok a půl starým telefonem jsem se teda mohla jít akorát klouzat.. Platební kartou sice většinou zaplatíte, i když je z Evropy, ale taky se Vám může stát, že narazíte na záludnou otázku - zadejte zip code (PSČ). Když zadáte české, hodí to chybu, když zadáte americké, tak taky, pokud má daný obchod v procesu kontro...

  Covidu jsem se děsila od začátku pandemie. Asi ani ne tak těžkého průběhu, i když nikdo z nás si nemůže být jistý tím, že zrovna ona/on si nevytáhnou toho černého petra.. Mě ale celou dobu hlavně děsí dvě věci - že bych někoho nakazila a pak taky dlouhodobé následky a long-covid. Opatrností a dodržováním opatření i nad rámec toho, co bylo ve veřejném prostoru normální, se mi povedlo covidu úspěšně unikat a to i v několika dost těsných situacích. Skoro jsem si začínala myslet, že jsem nezranitelná... Ale chyba lávky. Dostihlo mě to samozřejmě v nejmíň vhodnou chvíli. Nebo skoro nejmíň vhodnou. Těsně po příletu jsem bydlela nejdřív v hotelu, který jsem si objednala na první tři noci. Hledala jsem nějaký rozumný poměr výkon cena, zároveň jsem se všemi věcmi a jet lagem nechtěla úplně do nějakého sdíleného airbnb. Navzdory tomu, že jsem volila z levnějších hotelů, platila jsem i tak skoro 200 dolarů za noc, takže motivace se co nejdřív přestěhovat byla jasná. Domluvené bydlení klaplo...

    Největší stres na celém stěhování pro mě byla velka nejistota ohledně bydlení. Nejenže jeho ceny jsou vysoké, ale na dálku se zařizuje dost špatně. A ceny hotelů jsou okolo 200 dolarů za noc. S velkou pompou Stanford zavedl přechodné bydlení pro postdoky, kteří přijíždí odjinud. Cena mě ale dostala do kolen - 2700 dolarů měsíčně! Víc než komerční bydlení okolí a jasně, asi to odpovídá tržní ceně za střednědobý pronájem, ale myslet si, že univerzita bude chtít postdokům pomáhat bylo ode mě naivní. Nabídka měla zároveň docela nepříjemné další podmínky = člověk v ubytování musel zůstat minimálně dva měsíce, ale maximálně čtyři. I když bych si tedy během prvních pár týdnů našla bydlení levnější, nepomohlo by mi to. Stanford postdokům zařizuje email dopředu a díky tipu od čecha, který už na stáži byl, jsem zjistila, že se můžu nechat zařadit na postdocký maillist. Na takovém maillistu vám budou chodit všechny možné pozvánky na akce, prosby o sdílení materiálu nebo expertízy, al...

  Když jsem přijela do hotelu první večer, dolehl na mě všechen ten stres z cesty. Myslím, že tělo nějak vždycky tuší, kdy si už může dovolit odpadnout. A přesně to se stalo. Zakoupené jídlo i drink zůstaly netknuté a já odpadla. Nedalo se ale uniknout depce. Najednou jsem byla v hotelu, který navzdory ceně a obrázkům vůbec nebyl hezký. Všechen můj život byl nacpaný do dvou kufrů. Nikdo netušil, kde jsem. Všichni blízcí měli prostředek noci a byli daleko v prostoru i v čase. Věděla jsem, že jsem na všechno úplně sama. Chvíli jsem měla pocit úplného zahlcení a spoustu pochyb, jestli to vůbec můžu zvládnout. Ale asi je jen málo věcí, které nespraví dobrý spánek. Druhé ráno už jsem byla podstatně veselejší. Podezřívám z toho všudypřítomné a trochu oslňující kalifornské sluníčko. Velká vzpruha byl taky kolega z Prahy M., který se shodou okolností na Stanford vydal o týden přede mnou. Dali jsme večer pivo a najednou bylo všechno veselejší. Hlavní otázka bylo dlouhodobé bydlení. Ale o to...

  Nejdřív jsem se na létání těšila. Když jsem byla dítě, byl to pro mě obrovský svátek. Pak to začala být otrava. Pak byl covid a já si najednou vytvořila dokonce až obavu z letání, i když jsem tím nikdy netrpěla. A pak jsem sedla na letadlo a odletěla se dvěma obrovskými kufry na jiný kontinent. Uff. Loučení bylo strašně náročné. Dobrovolně opustit všechno známé se mi příčilo. Ale zvědavost byla silnější. Noc před odletem jsem nespala a byla ze všeho strašně vyklepaná. Ale ráno jsem vstala a vykročila pravou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Pán u baggage drop-off přepážky na letišti byl milý a ani mě nezkasíroval za druhé zavazadlo. Tak jsem plná emocí vyrazila do Kalifornie, do města, ve kterém jsem nikdy v životě nebyla. Při přestupu v Zurychu mně vítaly hory a ve vlaku mezi terminály i video s Heidi, kterou hrozně mrzelo, že už odlítám z jejich krásné země, ale ona i její stádo krav se na mě budou zas těšit. Bizár! Let do San Francisca už bylo 11 a půl hodiny bez přerušování a p...

 Dávno jsem pochopila, že snaha vytvořit si jasný životní plán je naprosto zbytečná směšná a marná. Nejdřív si člověk myslí, že je na přírodovědě omylem, málem neproleze bakaláře, a pak najednou buch a je z ní vědkyně. Pak se zdá, že zůstat ve vědě je trochu sebedestruktivní, a tak se člověk začne tak trochu mentálně připravovat na přesun do farmaceutického a biotech světa, zvažovat založení startupu atd., ale zjistí, že ta věda je prostě láska. Že za ty roky jí tak prorostla, že není zbytí, a dokud to půjde, tak se z toho nedá odejít. Pak člověk přemýšlí, kam po doktorátu dál a myslí si, že radši někde po Evropě, že do USA ne. A buch, sedí v letadle do Ameriky. Tak trochu dlouho očekávaná neočekávaná cesta.