Když jsem přijela do hotelu první večer, dolehl na mě všechen ten stres z cesty. Myslím, že tělo nějak vždycky tuší, kdy si už může dovolit odpadnout. A přesně to se stalo. Zakoupené jídlo i drink zůstaly netknuté a já odpadla.
Nedalo se ale uniknout depce. Najednou jsem byla v hotelu, který navzdory ceně a obrázkům vůbec nebyl hezký. Všechen můj život byl nacpaný do dvou kufrů. Nikdo netušil, kde jsem. Všichni blízcí měli prostředek noci a byli daleko v prostoru i v čase. Věděla jsem, že jsem na všechno úplně sama.
Chvíli jsem měla pocit úplného zahlcení a spoustu pochyb, jestli to vůbec můžu zvládnout. Ale asi je jen málo věcí, které nespraví dobrý spánek.
Druhé ráno už jsem byla podstatně veselejší. Podezřívám z toho všudypřítomné a trochu oslňující kalifornské sluníčko. Velká vzpruha byl taky kolega z Prahy M., který se shodou okolností na Stanford vydal o týden přede mnou. Dali jsme večer pivo a najednou bylo všechno veselejší.
Hlavní otázka bylo dlouhodobé bydlení. Ale o tom příště..
Comments
Post a Comment