Dávno jsem pochopila, že snaha vytvořit si jasný životní plán je naprosto zbytečná směšná a marná. Nejdřív si člověk myslí, že je na přírodovědě omylem, málem neproleze bakaláře, a pak najednou buch a je z ní vědkyně. Pak se zdá, že zůstat ve vědě je trochu sebedestruktivní, a tak se člověk začne tak trochu mentálně připravovat na přesun do farmaceutického a biotech světa, zvažovat založení startupu atd., ale zjistí, že ta věda je prostě láska. Že za ty roky jí tak prorostla, že není zbytí, a dokud to půjde, tak se z toho nedá odejít. Pak člověk přemýšlí, kam po doktorátu dál a myslí si, že radši někde po Evropě, že do USA ne. A buch, sedí v letadle do Ameriky.
Tak trochu dlouho očekávaná neočekávaná cesta.
Comments
Post a Comment