Skip to main content

Epizoda 1 - odlet, přílet a cesta mezi tím

 

Nejdřív jsem se na létání těšila. Když jsem byla dítě, byl to pro mě obrovský svátek. Pak to začala být otrava. Pak byl covid a já si najednou vytvořila dokonce až obavu z letání, i když jsem tím nikdy netrpěla. A pak jsem sedla na letadlo a odletěla se dvěma obrovskými kufry na jiný kontinent. Uff.

Loučení bylo strašně náročné. Dobrovolně opustit všechno známé se mi příčilo. Ale zvědavost byla silnější.

Noc před odletem jsem nespala a byla ze všeho strašně vyklepaná. Ale ráno jsem vstala a vykročila pravou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Pán u baggage drop-off přepážky na letišti byl milý a ani mě nezkasíroval za druhé zavazadlo. Tak jsem plná emocí vyrazila do Kalifornie, do města, ve kterém jsem nikdy v životě nebyla.

Při přestupu v Zurychu mně vítaly hory a ve vlaku mezi terminály i video s Heidi, kterou hrozně mrzelo, že už odlítám z jejich krásné země, ale ona i její stádo krav se na mě budou zas těšit. Bizár!

Let do San Francisca už bylo 11 a půl hodiny bez přerušování a přestupů. Najednou začalo být všechno tak nějak víc americké. Bodrý personál aerolinek před nástupem uznale seznal, že když jedu na Stanford (na vízu je viditelný zaměstnavatel), tak musím být "one of the smart ones". Což se hezky poslouchá, ale malé dušičce plné imposter syndromu a spousty rozjitřených emocí to nějak jen přidává do hlavy otázku, jestli je dost chytrá..

Let byl jinak v pohodě až na dvě drobnosti. Ta první, menší, se týkala jídla. Bylo ho dost málo a hlavně za přijatelnou svačinu se považovala zmrzlina. Bez sendviče, který jsem si s sebou vezla, by mi dost kručelo v břiše a ani tak to nebylo komfortní. Druhá, větší, byla dost děsná. Po hodině a půl letu (z těch jedenácti a půl!) jsem na sebe převrhla vařící kafe a polila si jednu nohu a půlku sedačky. Dost to bolelo a pálilo, já byla zaklíněná u okýnka s táckem oběda, takže jsem se ani nemohla zvednout. A stevard se mi akorát vysmál. A pak nabídl pár útěrek. Takže jsem pak seděla na mokrým sedadlem s opařenou nohou a bílý triko jsem měla s hnědýma flekama. Člověk do jiné země vyloženě chce přiletět takhle..

Nakonec se vše úspěšně podařilo. Našla jsem uber, dojela do hotelu. Díky pečlivému výběru letu jsem z Čech odlétala v 10 dopoledne a do San Francisca přiletěla ve čtyři odpoledne. Do hotelu jsem se dostala v sedm, jídlo ulovila a vrátila se zpět v osm a spokojeně odpadla. Časový posun byl docela non-issue a i další dny jsem sice usínala netypicky v devět večer, ale to už zas není tak hrozné na to, že rozdíl mezi ČR a USA je devět hodin..

A co bylo dál? Zase příště..

Comments

Post a Comment

Popular posts from this blog

Epizoda 41 - Galentine's - Valentine's

  O Valentýnu se v Čechách často mluví jako o komerčním americkém svátku, a kdekdo se proti němu vymezuje. Vždyť máme přece první máj a rozkvetlé třešně! Nicméně i tak jsem byla zvědavá, jak se Valentýn slaví v USA. Loni jsem ho tak trochu prošvihla, tak to bylo třeba napravit a utřídit si pozorování. Klasické slavení Valentýna je v párech. To je asi ta klasika, která dorazila i do Čech. Že letos vyšel na středu věcem nepomohlo, ale i tak se dala aspoň nějaká romantická večeře zvládnout. Dávají se dárky apod. Už několik týdnů před samotným svátkem spolehlivě rozpoznáte, že se blíží, podle obrovského nárůstu růžovosti při vstupu do každého supermarketu. Můžete si vybrat ze všemožných pugétů, bonbonier a dalších dárků pro svou drahou polovičku. O čem se ale v Evropě tolik nemluví jsou další dvě možnosti oslavy Valentýna. Jedno je Galentine's = od slova gals (holky, kámošky). Pokud zrovna nejste v páru, nebo z nějakého důvodu nemůžete trávit čas společně, můžete se ocitnout právě na t...
Post a Comment
Read more

Epizoda 42 - na co si v Kalifornii dát pozor

 1) POISON OAK! - v češtině asi známo jako jedovatý dub     Rostlina působí naprosto nenápadně. Je to takové křoví, listy můžou vypadat jako dubové, ale když je rostlina mladá, ani nemusí. Pro Evropany je tohle obzvlášť zákeřné, neb v evropské přírodě typicky není nebezpečné se jen dotknout něčeho, co roste ve volné případě. Nejblíž by k tomu byla asi kopřiva, ale ta vám nezpůsobí takové ošklivé obtíže jako poison oak.     Jak to s poison oak funguje? Na listech má olejovitou tekutinu-priskyřici obsahující urushiol. Ta vám ale nezpůsobí reakci hned, může to trvat až několik týdnů, než na ni začne tělo reagovat. Látka vyvolává silnou imunitní reakci, která se projevuje hlavně ošklivou vyrážku jejíž svědivost vás budí ze spaní, ale může i otéct atd. Nejhorší je, že trvá klidně víc než měsíc, než se vám z ní povede vyléčit a možná k tomu budete potřebovat kortikosteroidy. Urushiol se navíc moc nerozkládá a může zůstat na vašem batohu nebo botech i dlouho ...
3 comments
Read more

Epizoda 39 - sousedství

V Americe se na sousedství dbá. Lidé se o své domy typicky starají a všechno tu vypadá úhledně a uklizeně. Popelnice jsou typicky schované za dřevěnými plůtky, aby nehyzdily okolí, a vytahují se jen, když mají přijet popeláři. Na ulicích se neválí odpadky a listí je pravidelně odklízeno a ulice čištěné. Vše vypadá malebně. Je třeba samozřejmě říct, že je to důsledek toho, že bydlím v bohaté oblasti, kde si lidi za domy připlácí i proto, že je to tu tak malebné a pak zase nechtějí, aby hodnota jejich domů klesla, tak tu malebnost udržují. Existuje ale celý nový vesmír sousedské pospolitosti. A tím je aplikace Nextdoor. Ještě do ní pronikám, ale stručně - aplikace podle vašeho ZIP code, tedy PSČ, ví, kde bydlíte, a tím pádem vás zařadí do vašeho sousedství. Se sousedy pak můžete virtuálně chatovat o všem možném. Je to strašně fascinující sonda jak do uvažování lidí, tak do toho, co považují za zásadní nebo problémové. A taky do toho, co tu v Americe vyvolává pozornost nebo dokonce pozdvi...
Post a Comment
Read more