Epizoda 1 - odlet, přílet a cesta mezi tím

Nejdřív jsem se na létání těšila. Když jsem byla dítě, byl to pro mě obrovský svátek. Pak to začala být otrava. Pak byl covid a já si najednou vytvořila dokonce až obavu z letání, i když jsem tím nikdy netrpěla. A pak jsem sedla na letadlo a odletěla se dvěma obrovskými kufry na jiný kontinent. Uff.

Loučení bylo strašně náročné. Dobrovolně opustit všechno známé se mi příčilo. Ale zvědavost byla silnější.

Noc před odletem jsem nespala a byla ze všeho strašně vyklepaná. Ale ráno jsem vstala a vykročila pravou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Pán u baggage drop-off přepážky na letišti byl milý a ani mě nezkasíroval za druhé zavazadlo. Tak jsem plná emocí vyrazila do Kalifornie, do města, ve kterém jsem nikdy v životě nebyla.

Při přestupu v Zurychu mně vítaly hory a ve vlaku mezi terminály i video s Heidi, kterou hrozně mrzelo, že už odlítám z jejich krásné země, ale ona i její stádo krav se na mě budou zas těšit. Bizár!

Let do San Francisca už bylo 11 a půl hodiny bez přerušování a přestupů. Najednou začalo být všechno tak nějak víc americké. Bodrý personál aerolinek před nástupem uznale seznal, že když jedu na Stanford (na vízu je viditelný zaměstnavatel), tak musím být "one of the smart ones". Což se hezky poslouchá, ale malé dušičce plné imposter syndromu a spousty rozjitřených emocí to nějak jen přidává do hlavy otázku, jestli je dost chytrá..

Let byl jinak v pohodě až na dvě drobnosti. Ta první, menší, se týkala jídla. Bylo ho dost málo a hlavně za přijatelnou svačinu se považovala zmrzlina. Bez sendviče, který jsem si s sebou vezla, by mi dost kručelo v břiše a ani tak to nebylo komfortní. Druhá, větší, byla dost děsná. Po hodině a půl letu (z těch jedenácti a půl!) jsem na sebe převrhla vařící kafe a polila si jednu nohu a půlku sedačky. Dost to bolelo a pálilo, já byla zaklíněná u okýnka s táckem oběda, takže jsem se ani nemohla zvednout. A stevard se mi akorát vysmál. A pak nabídl pár útěrek. Takže jsem pak seděla na mokrým sedadlem s opařenou nohou a bílý triko jsem měla s hnědýma flekama. Člověk do jiné země vyloženě chce přiletět takhle..

Nakonec se vše úspěšně podařilo. Našla jsem uber, dojela do hotelu. Díky pečlivému výběru letu jsem z Čech odlétala v 10 dopoledne a do San Francisca přiletěla ve čtyři odpoledne. Do hotelu jsem se dostala v sedm, jídlo ulovila a vrátila se zpět v osm a spokojeně odpadla. Časový posun byl docela non-issue a i další dny jsem sice usínala netypicky v devět večer, ale to už zas není tak hrozné na to, že rozdíl mezi ČR a USA je devět hodin..

A co bylo dál? Zase příště..

Comments

Epizoda 31 - co bych si přála, aby mi někdo před odletem poradil

S odstupem přemýšlím, co bych si byla bývala přála, aby mi někdo poradil dopředu: - sbalit české koření - tady ho prodávají jen v obřích baleních a navíc některé druhy se špatně shání. Třeba takový kmín. Kmínem se tu rozumí spíš římský kmín a do chleba prostě potřebujete ten správný český. - zkontrolovat platnost dokladů - a ty, které brzo končí, radši vyměnit. - zajistit si přístup k datové schránce - a ověřit, že funguje. Sice jsem si ho před odletem zařídila, ale přihlašovala jsem se až v USA a nefungovalo mi to. - zkontrolovat platnost platebních karet - protože řešit výměnu na dálku není žádná sranda. - zažádat si o SSN dopředu online - člověk pak má 45 dní na dojití na pobočku a může to proces urychlit - být na sebe hodná - prvních pár měsíců je člověk zahlcený a neměl by od sebe čekat mnoho. - radši si připlatit za hezčí bydlení, první měsíce jsou těžké i tak a je fajn mít balzám na duši, když přijdete do hezkého domova - poohlédnout se dopředu po sportovních a jiných aktivitá

Epizoda 36 - výročí

Tak je to oficiální. Už jsem v Kalifornii celý rok! Bylo to nejtěžší rozhodnutí mýho života. Když jsem z Prahy odlítala, byla jsem plná obav, netušila, bolelo mě zlomený srdce a netušila jsem, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. Někde hluboko pod těma rozjitřenýma emocema jsem se těšila, ale nebudu lhát, ten odlet byl fakt těžký. Stejně tak i začátky nebyly snadné, i když mi to v tu chvíli asi nedocházelo. Všechno jsem to prožila až s odstupem měsíců zpětně. Po roce se na to dívám jako na rozhodnutí, kterým jsem změnila svůj život, ale hlavně, kterým jsem změnila sama sebe. Amerika mi dává prostor dozrát způsobem, který bych v Evropě hledala asi těžko. A to jako vědkyně, ale hlavně jako člověk. Neumím úplně vystihnout, jestli je to menším tlakem okolí, větším respektem mezi lidmi navzájem, nebo prostě tím, že jsem tu v de facto takovém výběhu pro extrémně chytré lidi, kteří každý mají něco za sebou a něco před sebou. Velký faktor je určitě to, že se tu prostě o sebe musím postar

Epizoda 21 - velikosti oblečení a obezita

Následující příspěvek obsahuje triggers týkajících se váhy, tak ho klidně raději přeskočte. O Americe se v Čechách dozvíte kde co. Třeba jak jsou američani tlustí. Že se nevejdou do dveří, jezdí na elektrických vozících kvůli své obezitě atd. Těšila jsem se, že se jednou v životě budu cítit jako modelka, když přijedu s normální evropskou velikostí. A oni jsou v Bay area všichni jako z katalogu, extrémně fit a hubení. Stanford samozřejmě rozhodně není nějaký reprezentativní vzorek Ameriky. Bohužel, bohudík? Mysleli byste si, že když všude jezdí auty, nějak se to projeví, ale asi se to dostatečně kompenzuje ježděním na kole, cvičením, zdravou stravou apod. Zdravou stravou? Čtete správně! Tady je v každé restauraci na výběr z několika výborných salátů (na rozdíl od Čech). Stálice jsou kale (česky myslím kadeřávek), avokádo, quinoa, bylinky... Saláty umí dochutit, jasně dressing přidá nějaké voltíky, ale každého pak ty saláty výrazně víc baví jíst, když to není jen nakrájená zelenina, al

Moje Amerika

Search This Blog