Nejdřív jsem se na létání těšila. Když jsem byla dítě, byl to pro mě obrovský svátek. Pak to začala být otrava. Pak byl covid a já si najednou vytvořila dokonce až obavu z letání, i když jsem tím nikdy netrpěla. A pak jsem sedla na letadlo a odletěla se dvěma obrovskými kufry na jiný kontinent. Uff.
Loučení bylo strašně náročné. Dobrovolně opustit všechno známé se mi příčilo. Ale zvědavost byla silnější.
Noc před odletem jsem nespala a byla ze všeho strašně vyklepaná. Ale ráno jsem vstala a vykročila pravou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Pán u baggage drop-off přepážky na letišti byl milý a ani mě nezkasíroval za druhé zavazadlo. Tak jsem plná emocí vyrazila do Kalifornie, do města, ve kterém jsem nikdy v životě nebyla.
Při přestupu v Zurychu mně vítaly hory a ve vlaku mezi terminály i video s Heidi, kterou hrozně mrzelo, že už odlítám z jejich krásné země, ale ona i její stádo krav se na mě budou zas těšit. Bizár!
Let do San Francisca už bylo 11 a půl hodiny bez přerušování a přestupů. Najednou začalo být všechno tak nějak víc americké. Bodrý personál aerolinek před nástupem uznale seznal, že když jedu na Stanford (na vízu je viditelný zaměstnavatel), tak musím být "one of the smart ones". Což se hezky poslouchá, ale malé dušičce plné imposter syndromu a spousty rozjitřených emocí to nějak jen přidává do hlavy otázku, jestli je dost chytrá..
Let byl jinak v pohodě až na dvě drobnosti. Ta první, menší, se týkala jídla. Bylo ho dost málo a hlavně za přijatelnou svačinu se považovala zmrzlina. Bez sendviče, který jsem si s sebou vezla, by mi dost kručelo v břiše a ani tak to nebylo komfortní. Druhá, větší, byla dost děsná. Po hodině a půl letu (z těch jedenácti a půl!) jsem na sebe převrhla vařící kafe a polila si jednu nohu a půlku sedačky. Dost to bolelo a pálilo, já byla zaklíněná u okýnka s táckem oběda, takže jsem se ani nemohla zvednout. A stevard se mi akorát vysmál. A pak nabídl pár útěrek. Takže jsem pak seděla na mokrým sedadlem s opařenou nohou a bílý triko jsem měla s hnědýma flekama. Člověk do jiné země vyloženě chce přiletět takhle..
Nakonec se vše úspěšně podařilo. Našla jsem uber, dojela do hotelu. Díky pečlivému výběru letu jsem z Čech odlétala v 10 dopoledne a do San Francisca přiletěla ve čtyři odpoledne. Do hotelu jsem se dostala v sedm, jídlo ulovila a vrátila se zpět v osm a spokojeně odpadla. Časový posun byl docela non-issue a i další dny jsem sice usínala netypicky v devět večer, ale to už zas není tak hrozné na to, že rozdíl mezi ČR a USA je devět hodin..
A co bylo dál? Zase příště..
Comments
Post a Comment