Epizoda 4 - nemoc přijde vždycky v nejmíň vhodnou dobu

Covidu jsem se děsila od začátku pandemie. Asi ani ne tak těžkého průběhu, i když nikdo z nás si nemůže být jistý tím, že zrovna ona/on si nevytáhnou toho černého petra.. Mě ale celou dobu hlavně děsí dvě věci - že bych někoho nakazila a pak taky dlouhodobé následky a long-covid.

Opatrností a dodržováním opatření i nad rámec toho, co bylo ve veřejném prostoru normální, se mi povedlo covidu úspěšně unikat a to i v několika dost těsných situacích. Skoro jsem si začínala myslet, že jsem nezranitelná... Ale chyba lávky. Dostihlo mě to samozřejmě v nejmíň vhodnou chvíli. Nebo skoro nejmíň vhodnou.

Těsně po příletu jsem bydlela nejdřív v hotelu, který jsem si objednala na první tři noci. Hledala jsem nějaký rozumný poměr výkon cena, zároveň jsem se všemi věcmi a jet lagem nechtěla úplně do nějakého sdíleného airbnb. Navzdory tomu, že jsem volila z levnějších hotelů, platila jsem i tak skoro 200 dolarů za noc, takže motivace se co nejdřív přestěhovat byla jasná.

Domluvené bydlení klaplo, ale potřebovala jsem si sehnat peřinu, polštář, povlečení, toaleťák, jídlo, prostě takové ty docela základní životní věci. Vypravila jsem se tedy do Targetu, kde najdete v zásadě vše pro domácnost. Největší omezení bylo v tom, že jsem musela zakoupené věci odtáhnout zpět busem a pak dojít cca pět minut pěšky ze zastávky.

Nějak se mi povedlo nakoupit aspoň úplný základ. V buse se mi ale začalo dělat blbě. A cesta ze zastávky se mi zdála naprosto nekonečná. Myslela jsem, že ji nedojdu. A nechápala jsem, jak je možný, že opačným směrem jsem tam byla hned. Začínala jsem tušit, že tohle není ok a že jsem v pytli. Doma jsem si z posledních sil povlíkla postel, udělala antigen a nemusela čekat ani na zvlhčení celého proužku, aby bylo jasné, že je to tady! Můj první covid. V cizí zemi. Bez základních potravin, bez teploměru, v bytě, kam jsem se ten den nastěhovala. Bez amerického telefonního čísla, bez americké platební karty, což znemožňovalo kde co (o nepřátelskosti systému pro cizince někdy příště).

A jaké to bylo v covidové izolaci?

Radost samozřejmě! Aneb když se lékařům zdá, že je něco lehký průběh, ale vy máte problém vstát z postele. Chjo.

Comments

Epizoda 31 - co bych si přála, aby mi někdo před odletem poradil

S odstupem přemýšlím, co bych si byla bývala přála, aby mi někdo poradil dopředu: - sbalit české koření - tady ho prodávají jen v obřích baleních a navíc některé druhy se špatně shání. Třeba takový kmín. Kmínem se tu rozumí spíš římský kmín a do chleba prostě potřebujete ten správný český. - zkontrolovat platnost dokladů - a ty, které brzo končí, radši vyměnit. - zajistit si přístup k datové schránce - a ověřit, že funguje. Sice jsem si ho před odletem zařídila, ale přihlašovala jsem se až v USA a nefungovalo mi to. - zkontrolovat platnost platebních karet - protože řešit výměnu na dálku není žádná sranda. - zažádat si o SSN dopředu online - člověk pak má 45 dní na dojití na pobočku a může to proces urychlit - být na sebe hodná - prvních pár měsíců je člověk zahlcený a neměl by od sebe čekat mnoho. - radši si připlatit za hezčí bydlení, první měsíce jsou těžké i tak a je fajn mít balzám na duši, když přijdete do hezkého domova - poohlédnout se dopředu po sportovních a jiných aktivitá

Epizoda 36 - výročí

Tak je to oficiální. Už jsem v Kalifornii celý rok! Bylo to nejtěžší rozhodnutí mýho života. Když jsem z Prahy odlítala, byla jsem plná obav, netušila, bolelo mě zlomený srdce a netušila jsem, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. Někde hluboko pod těma rozjitřenýma emocema jsem se těšila, ale nebudu lhát, ten odlet byl fakt těžký. Stejně tak i začátky nebyly snadné, i když mi to v tu chvíli asi nedocházelo. Všechno jsem to prožila až s odstupem měsíců zpětně. Po roce se na to dívám jako na rozhodnutí, kterým jsem změnila svůj život, ale hlavně, kterým jsem změnila sama sebe. Amerika mi dává prostor dozrát způsobem, který bych v Evropě hledala asi těžko. A to jako vědkyně, ale hlavně jako člověk. Neumím úplně vystihnout, jestli je to menším tlakem okolí, větším respektem mezi lidmi navzájem, nebo prostě tím, že jsem tu v de facto takovém výběhu pro extrémně chytré lidi, kteří každý mají něco za sebou a něco před sebou. Velký faktor je určitě to, že se tu prostě o sebe musím postar

Epizoda 21 - velikosti oblečení a obezita

Následující příspěvek obsahuje triggers týkajících se váhy, tak ho klidně raději přeskočte. O Americe se v Čechách dozvíte kde co. Třeba jak jsou američani tlustí. Že se nevejdou do dveří, jezdí na elektrických vozících kvůli své obezitě atd. Těšila jsem se, že se jednou v životě budu cítit jako modelka, když přijedu s normální evropskou velikostí. A oni jsou v Bay area všichni jako z katalogu, extrémně fit a hubení. Stanford samozřejmě rozhodně není nějaký reprezentativní vzorek Ameriky. Bohužel, bohudík? Mysleli byste si, že když všude jezdí auty, nějak se to projeví, ale asi se to dostatečně kompenzuje ježděním na kole, cvičením, zdravou stravou apod. Zdravou stravou? Čtete správně! Tady je v každé restauraci na výběr z několika výborných salátů (na rozdíl od Čech). Stálice jsou kale (česky myslím kadeřávek), avokádo, quinoa, bylinky... Saláty umí dochutit, jasně dressing přidá nějaké voltíky, ale každého pak ty saláty výrazně víc baví jíst, když to není jen nakrájená zelenina, al

Moje Amerika

Search This Blog