Moje Amerika

  A jak to tedy s řidičákem pokračovalo? Po úvodním neúspěchu jsem se rozhodla test napsat elektronicky a pak už vyřídit fakt jen ten zbytek. V USA (nebo aspoň Kalifornii) můžete psaný test udělat online. Umožníte jim, aby vás během testu mohli sledovat skrz kameru a mikrofon a sleduje se, že nemáte otevřené prohlížeče atd. V testu jsem uspěla, a tak jsem se vydala na DMV podruhé. Tentokrát už vše šlo relativně hladce. U přepážky vzali všechny papíry a přísným okem je zhodnotili. Pak mě otestovali, jestli přečtu tabuli s písmeny, tak jako na očním. A pak mě poslali k okýnku, kde se skládá test. Tam mě vyfotili na průkaz, a pak se mě paní jala posílat na napsání testu. Tak jsem jí vysvětlila, že test už mám. Nepřátelsky se na mě podívala a vysvětlila mi, že to je teď novinka, že s tím nějak nepočítala. A že stejně teď lidi podvádí, když to dělají elektronicky. Tak jsem nevěděla, jak jí vysvětlit, že já jsem se poctivě potila u elektronického testu, i když mi nikdo nestál za zadkem. ...

  Po delším fungování v USA se naskytla příležitost koupit vůz od odjíždějících známých, a tak začalo být jasné, že musím pohnout i s řidičákem. Začala jsem tedy zkoumat, co vše budu muset podstoupit. První krok je test znalostí pravidel, druhým krokem je pak zkušební jízda. Vše je obklopené papírováním na DMV = department of motor vehicles. Návštěvy tohoto zařízení se američané obávají a nemají ho rádi. Do této chvíle jsem nechápala proč. Předpokládala jsem, že američtí úředníci jsou stejně jako všichni tady velmi milí a efektivní. No, byrokracie je byrokracie a úředníci jsou asi všude na světě stejní. Jistá výhoda je, že během covidu se pohla elektronizace i získávání řidičáku. Minimálně část procesu tedy můžete absolvovat elektronicky (aspoň v Kalifornii). Nikoho reálně moc nezajímá, jestli jste někdy dřív řídili, začínáte pěkně od začátku. A jak to tedy vypadá? Online vyplníte a zaplatíte žádost. Původně jsem se na DMV vydala bez ní, v domění, že bude snazší ji vyplnit na místě...

  Cesta na konferenci do Borrego Springs zahrnovala i let s aerolinkami Southwest. Od typických zkušeností s létáním v Evropě se to dost lišilo, byl to zážitek. Ačkoliv se jedná o nízkonákladovou aerolinku, jsou známí svým extrémně milým personálem a to i na americké poměry. Kolegové s nimi létají rádi díky jejich skvělým cenám a dobré síti letů po USA. Zároveň s nimi ale hodně zamávaly výkyvy počasí , takže na ně hlavně okolo svátků byli lidé dost naštvaní. Náš let byl ale až v dubnu, takže se počasí stihlo už umoudřit. A jak to probíhalo? Southwest mají úplně jiný systém nastupování do letadla, než na který jsme zvyklí. Pokud si zakoupíte letenku, nemáte přiřazené sedadlo a to dokonce ani když máte hotový check-in. Místo toho dostanete přiřazený kód, který říká, v jakém pořadí budete nastupovat do letadla. Ten dostanete automaticky podle pořadí při check-inu takže je opravdu zásadní na něj nezapomenout a 24 hodin do předu rychle klikat. Soutěžíte se všemi ostatními pasažéry! Když...

  Zlí jazykové tvrdí, že američani moc nechodí a všude jezdí autem. Ne, že by to částečně nebyla pravda. Ale není to až takové jednoduché. Dneska ale chci napsat něco o tom, jak se to v Americe má s chodníky. V Bay area se docela objevují, ale najdete je hlavně v centru městeček. Mezi San Franciscem a San Jose se po trase vlaku (Caltrainu) nachází spousta městeček jako Palo Alto, Menlo Park, Stanford, ale třeba i Redwood City, Mountain View a spousta dalších. Každé z nich má svoje centrum, tzv. downtown. V tom se nachází obchody, restaurace atd. Hezky jedna vedle druhé, konkurence nekonkurence. Žádné rozložení do širší oblasti. Takhle je to prostě pohodlné. Zároveň v takové oblasti se chodníky i přechody normálně vyskytují. Jakmile ale vykročíte kousek dál (pár ulic-bloků), chodníky začnou postupně mizet. Nejdřív postupně - pár domů je před sebou má, ale pár zas ne. Až zmizí úplně a chodci jdou prostě po okraji silnice. Vzdálenosti jsou tu skutečně dechberoucí, a tak k přepravě sku...

    Blackout ale připomněl důležitou věc - tady fakt nejsem v Evropě. Člověk zjistí, kolik věcí bere jako automatické, ale nejsou. Třeba dobře udržovaná infrastruktura rozvodné sítě. Já vím, je tam pořád prostor pro zlepšení. Ale člověk nemusí moc myslet na to, co si počít při nedostatku energií. Začala jsem si taky uvědomovat, že tady je prostě třeba být připravená na různé výpadky apod. Nakoupila jsem tedy powerbanky, zásobu vody a nějakých trvanlivých potravin, pro případ nouze. Prověřila dostatek baterek a taky knih v Kindle. Dávám si pozor, abych telefony ideálně měla co nejvíc nabité. Sleduji předpověď počasí a beru to vážně.  Při poslední vichřici nám sice elektřina nevypadla, ale za to nám vzala přístřešek nad schodištěm. Na opravu stále čekáme, protože paní domácí se vyznačuje mnoha věcmi, ale akčností a snahou zajistit opravy věcí opravdu ne. Jak se zima překlápí do jara, otepluje se, vichřice ustávají a lijáky taktéž. Koryto potoka už začíná být zas prázdnější....

 Temno, zima. Blackout... V poslední době jsem zachytila obavy z hackerských útoků na rozvodné sítě atd. Že prý by mohl být blackout. To jsem netušila, že ho v jedné z nejdražších oblastí Ameriky zažiju na vlastní kůži. A ne jednou. V důsledku extrémního počasí, kterého bylo letos naděleno Kalifornii fakt vydatně, jsem zažila dva blackouty, oba dva dlouhé víc než 24 hodin. Třetí se odehrál když jsem byla mimo oblast, ale byl ještě delší. Nemyslím si, že jsem něco podobného kdy zažila v Evropě. I když třeba proud vypadl, bylo to spíš na desítky minut. Ale tady to trvá neuvěřitelně dlouho, než vám zas začnou běhat elektrony dráty. Výpadek elektřiny je pocitově dost jiný, než jet třeba do přírody stanovat. Všechno je tak nějak normální, ale vlastně nefunkční. Topení máme sice na plyn, ale nefunguje, protože vytvářený teplý vzduch rozhání vzduchotechnika. A ta už je na elektřinu. Takže máte vevnitř kolem deseti stupňů. Když si navíc vytáhnete černého petra a máte zrovna covid, nemůžete...

  - komentování cizích lidí a dávání nevyžádaných rad - je něco, co tady (skoro) není. Uvědomila jsem si to, když jsem poprvé po pěti měsících slyšela pasivně agresivní komentář od pána na procházce. Ťukala jsem si něco v mobilu a on své choti nahlas sděloval, jak je to strašné, že se dneska všichni jenom dívají do mobilů místo toho, aby obdivovali okolí. Okamžitě ve mně vyvstanul spravedlivý hněv - já přece nejsem na procházce, jdu do práce stejnou trasou jako každý den, a potřebuju akutně vyřídit pracovní věc... A pak jsem si uvědomila, že tyhle obvinění, na která vlastně nemáte jak reagovat, úplně zbytečně kazí den. A že jsem si jim už strašně odvykla. Protože tady na ně fakt nenarazíte, až tedy na extrémní výjimky. Zatímco v Čechách se to děje všude a pořád. Ve spoustě případů asi úplně nevědomky, protože jsme si to už zaryli pod kůži jako normální. - tlačenicím - tohle může být dost ovlivněné tím, kde žiju, ale lidi se tu na sebe nemačkají. Každý má okolo sebe neviditelnou, al...