Po delším fungování v USA se naskytla příležitost koupit vůz od odjíždějících známých, a tak začalo být jasné, že musím pohnout i s řidičákem. Začala jsem tedy zkoumat, co vše budu muset podstoupit. První krok je test znalostí pravidel, druhým krokem je pak zkušební jízda. Vše je obklopené papírováním na DMV = department of motor vehicles. Návštěvy tohoto zařízení se američané obávají a nemají ho rádi. Do této chvíle jsem nechápala proč. Předpokládala jsem, že američtí úředníci jsou stejně jako všichni tady velmi milí a efektivní. No, byrokracie je byrokracie a úředníci jsou asi všude na světě stejní.
Jistá výhoda je, že během covidu se pohla elektronizace i získávání řidičáku. Minimálně část procesu tedy můžete absolvovat elektronicky (aspoň v Kalifornii). Nikoho reálně moc nezajímá, jestli jste někdy dřív řídili, začínáte pěkně od začátku. A jak to tedy vypadá?
Online vyplníte a zaplatíte žádost. Původně jsem se na DMV vydala bez ní, v domění, že bude snazší ji vyplnit na místě a doptat se na kolonky, kde budu atypická. Stejně mě akorát posadili u vstupu a řekli, že si to mám vyplnit z mobilu. Takže jsem to mohla klidně udělat dopředu tak jak tak. Po zaplacení a vygenerování kódu žádosti jsem konečně na recepci dostala pořadové číslo na samotnou přepážku, něco jako dostanete na poště. Už jsem se těšila, že teda přijdu na řadu. Po asi dvaceti minutách čekání se mi poštěstilo a s milou paní úřednicí jsem začala řešit podrobnosti. Vyšlo ale najevo, že nemám vytištěný formulář I94, který je sice plně elektronický (dříve ho bylo nutné nosit vytištěný, ale teď už ne), ale bez něj prostě nemůžu žádost podat. Marně jsem namítala, že oni k němu mají přístup v systému. Dokonce jsem jim ho vygenerovala v pdf na místě, ale to taky nestačilo. Ani nabídka, že jim to pošlu do mailu je neuspokojila. A tak mi vysvětlili, že musím hezky někam zajít si ten papír vytisknout a vrátit se zpět. Tak jsem byla donucená pochpit, že to opravdu jinak nepůjde.
Fedex byl o blok vedle, ale větší překážka byl čas. Vzhledem k tomu, že jsem nejdřív čekala ve frontě na recepci, pak vyplňovala žádost, pak čekala na přepážku a pak se chvíli snažila vyjednávat, zbývalo už jen asi dvacet minut do zavíračky a fronta před recepcí byla rozhodně na dýl. A tak jsem rezignovaně šla zpátky na vlak domů a říkala si, že si na ten řidičák ještě počkám.
A jestli se mi podařilo americkou byrokracii přimět k zpracování žádosti? O tom třeba příště...
Comments
Post a Comment