Epizoda 55 - operace kolene a neschopenka v USA

 

 

 

Největší obavy, které jsem před odjezdem do USA měla, byly ze zdravotnictví a z nákladů, které člověka můžou dovést až k bankrotu. Teď jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak to funguje-nefunguje. Díky pojištění, které mi zajišťuje Stanford, jsem ale ušetřená většiny strastí, nejistoty je v tom celém ale velký ranec i tak.

V květnu mě čekala plánovaná operace kolene. Většina pojištění vyžaduje si tu operaci nechat dopředu schválit, aby garantovali, že ji zaplatí a v jakém rozsahu. U mého pojištění to není vyžadováno, takže to klinika neudělala. Což zároveň ale nechávalo jistý protor pro obavy, že se pak budou s placením cukat.

Po operaci jsem se přihlásila do zdravotnické aplikace, kterou Stanford Healthcare nabízí a dá se přes ní vidět všechno od toho, jaké máte předepsané léky, kdy jste objednaní k doktorům různých specializací, ale i účtování zdravotních úkonů. Trochu se vám protočí panenky, nebo aspoň mě se protočily - za moji operaci si klinika naúčtovala kolem 140 000 dolarů, tedy skoro tři miliony korun. Uff.

Položky jsou tam naúčtované jedna po druhé, tj. za čas na operačním sále se platí za každých pět minut, pobyt na pooperačním je po patnáctiminutovkách. V nemocnici samozřejmě nezůstáváte, pošlou vás domů hned jak to jde. Co si klinika naúčtuje ale ještě není hned reálný náklad. Procesem, do kterého úplně nevidím, se cena upraví podle cen, které má nasmlouvané pojišťovna se zdravotnickým zařízením. Chvíli si to mezi sebou přepinkávají a pak vám zašlou konečný účet, pokud po vás tedy něco chtějí. U mě to stále není ani po dvou měsících úplně jasné.

Docela velká pálka jsou pak rehabilitace, protože i s dobrým pojištěním máte vždycky nějakou spoluúčast-poplatek. A ten je třeba u mě padesát dolarů za jednu rehabilitaci. Což se velmi rychle napočítá, zvlášť když jste po operaci kolene a rehabilitace máte naplánované na příštích devět měsíců. Moje pojištění má taky roční limit, kolik maximálně můžu zaplatit na zdravotních nákladech z vlastní kapsy. A aspoň teoreticky by pak měli účty začít platit plně oni. Ale uvidíme, jak to proběhne.

A poslední poznámka je k neschopenkám. V USA skutečně něco podobného existuje, ale má to speciální omezení. Můžete si vzít maximálně dvanáct týdnů z každých dvanácti měsíců. Počítá se do toho ale i třeba mateřská apod. Pro cizince pak platba nemocenské nejde přes státní pojišťovací systém, ale univerzita pro nás platí soukromé pojištění. Většinou jsou platby z pojištění asi 70 procent platu, ale musíte si je pak ještě i zdanit (to musím ještě vyzjistit jak). Univerzita pak dorovnává plat ze sick days. Můj šéf ovšem neschopenku trochu ignoruje a očekává, že se na meetingy připojím přes zoom, reporty budu dále posílat  a články budou napsané. Takže se v tom nějak snažím navigovat rozumný poměr mezi tím, čeho jsem schopná a co už je moc.