Trochu nám to tu potemnělo, ale my imigranti si nemůžeme stěžovat. Doslova.
Být bílá žena mi to tu usnadňuje, navzdory tomu, že nejsem američanka. Šance, že mě nekdo bude kontrolovat je malá. I tak to ale není příjemné, žít vlastně v permanentním stresu z toho, že se jednak může rozjet nějaké extenzivní kontrolování a zatýkání kohokoliv i tady v Kalifornii, jednak z toho, že se vlastně vízová pravidla můžou změnit z hodiny na hodinu a to, že jsem tu sice legálně teď neznamená, že se zítra neprobudím do jiného světa, kde se můj typ víza zrušil, změnil nebo stal zločinem.
V Kalifornii byste si jinak tolik nevšimli, že se něco děje jinde v USA. Ale ani tady nezůstanete nezasažení. Jako cizinec třeba v národním parku zaplatíte za vstup o 100 dolarů více, než američan (za jednorázový vstup je to typicky kolem 35 dolarů za auto, takže za auto s cizinci 135, za celoroční pass do národních parků je to pak 80 dolarů pro američany, a 250 dolarů pro cizince). Taky na tu kartičku nově místo obrázků zvířat a rostlin dali fotku prezidenta. Tu lidi tak hojně přelepovali, až řekli, že přelepené kartičky neuznají vůbec. Takže tak my si tu žijem od těch velkých věcí k malým, a i samolepka je problém.
Je kolem mě spousta příběhů, kdy tohle turbulentní období ovlivnilo lidem život dost zásadním způsobem. V mnoha situacích si říkám, jestli tu vůbec stojí za to žít. Od vybudovaného života se ale odchází složitě. A tak se tu vaříme jako žáby ve vodě.
Comments
Post a Comment