Epizoda 41 - Galentine's

Epizoda 41 - Galentine's - Valentine's

O Valentýnu se v Čechách často mluví jako o komerčním americkém svátku, a kdekdo se proti němu vymezuje. Vždyť máme přece první máj a rozkvetlé třešně! Nicméně i tak jsem byla zvědavá, jak se Valentýn slaví v USA. Loni jsem ho tak trochu prošvihla, tak to bylo třeba napravit a utřídit si pozorování.

Klasické slavení Valentýna je v párech. To je asi ta klasika, která dorazila i do Čech. Že letos vyšel na středu věcem nepomohlo, ale i tak se dala aspoň nějaká romantická večeře zvládnout. Dávají se dárky apod. Už několik týdnů před samotným svátkem spolehlivě rozpoznáte, že se blíží, podle obrovského nárůstu růžovosti při vstupu do každého supermarketu. Můžete si vybrat ze všemožných pugétů, bonbonier a dalších dárků pro svou drahou polovičku.

O čem se ale v Evropě tolik nemluví jsou další dvě možnosti oslavy Valentýna. Jedno je Galentine's = od slova gals (holky, kámošky). Pokud zrovna nejste v páru, nebo z nějakého důvodu nemůžete trávit čas společně, můžete se ocitnout právě na takové party a oslavit s kamarádkami. Pije se růžové víno, peče se pizza ve tvaru srdce, případně sušenky (samozřejmě opět do srdíček). Je to docela fajn způsob, jak se vyhnout valentýnské depce, pokud byste ji náhodou cítili, a strávit čas s lidmi, které máte rádi.

A poslední možnost slavení je moje asi nejmilejší - prostě jen ocenění skvělých lidí okolo vás maličkou pozorností. Američani na to mají dokonce takové předtištěné malé kartičky, na které doplníte od koho pro koho je valentýnské přání určené. A často je v přáníčku kapsička tak akorát na jeden kousek nějaké čokolády. Od kolegů v práci jsem tak dostala takových přáníček několik, s čokoládovou pralinkou vevnitř. Jeden kolega taky upekl citronové sušenky s růžovou polevou. Je to maličkost, ale je hrozně fajn se navzájem potěšit.

Celkově v mém okruhu mi přišel Valentýn výrazně míň o nějaké komerci, ale výrazně víc o vzájemném ocenění se a vyjádření radosti, že se máme navzájem ve svých životech. Jasně, někdo argumentuje, že je to umělé datum a že to přece nemá být na povel. Jenže ruku na srdce, jak často se doopravdy oceníme, když nám to nic nepřipomíná? Možná je fajn mít nějaké datum, kdy se prostě jen zamyslíme nad tím, koho máme rádi a vyjádříme to. A za mě to klidně může být jak 14.2., tak 1.5.:)

Comments

Epizoda 31 - co bych si přála, aby mi někdo před odletem poradil

S odstupem přemýšlím, co bych si byla bývala přála, aby mi někdo poradil dopředu: - sbalit české koření - tady ho prodávají jen v obřích baleních a navíc některé druhy se špatně shání. Třeba takový kmín. Kmínem se tu rozumí spíš římský kmín a do chleba prostě potřebujete ten správný český. - zkontrolovat platnost dokladů - a ty, které brzo končí, radši vyměnit. - zajistit si přístup k datové schránce - a ověřit, že funguje. Sice jsem si ho před odletem zařídila, ale přihlašovala jsem se až v USA a nefungovalo mi to. - zkontrolovat platnost platebních karet - protože řešit výměnu na dálku není žádná sranda. - zažádat si o SSN dopředu online - člověk pak má 45 dní na dojití na pobočku a může to proces urychlit - být na sebe hodná - prvních pár měsíců je člověk zahlcený a neměl by od sebe čekat mnoho. - radši si připlatit za hezčí bydlení, první měsíce jsou těžké i tak a je fajn mít balzám na duši, když přijdete do hezkého domova - poohlédnout se dopředu po sportovních a jiných aktivitá

Epizoda 36 - výročí

Tak je to oficiální. Už jsem v Kalifornii celý rok! Bylo to nejtěžší rozhodnutí mýho života. Když jsem z Prahy odlítala, byla jsem plná obav, netušila, bolelo mě zlomený srdce a netušila jsem, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. Někde hluboko pod těma rozjitřenýma emocema jsem se těšila, ale nebudu lhát, ten odlet byl fakt těžký. Stejně tak i začátky nebyly snadné, i když mi to v tu chvíli asi nedocházelo. Všechno jsem to prožila až s odstupem měsíců zpětně. Po roce se na to dívám jako na rozhodnutí, kterým jsem změnila svůj život, ale hlavně, kterým jsem změnila sama sebe. Amerika mi dává prostor dozrát způsobem, který bych v Evropě hledala asi těžko. A to jako vědkyně, ale hlavně jako člověk. Neumím úplně vystihnout, jestli je to menším tlakem okolí, větším respektem mezi lidmi navzájem, nebo prostě tím, že jsem tu v de facto takovém výběhu pro extrémně chytré lidi, kteří každý mají něco za sebou a něco před sebou. Velký faktor je určitě to, že se tu prostě o sebe musím postar

Epizoda 21 - velikosti oblečení a obezita

Následující příspěvek obsahuje triggers týkajících se váhy, tak ho klidně raději přeskočte. O Americe se v Čechách dozvíte kde co. Třeba jak jsou američani tlustí. Že se nevejdou do dveří, jezdí na elektrických vozících kvůli své obezitě atd. Těšila jsem se, že se jednou v životě budu cítit jako modelka, když přijedu s normální evropskou velikostí. A oni jsou v Bay area všichni jako z katalogu, extrémně fit a hubení. Stanford samozřejmě rozhodně není nějaký reprezentativní vzorek Ameriky. Bohužel, bohudík? Mysleli byste si, že když všude jezdí auty, nějak se to projeví, ale asi se to dostatečně kompenzuje ježděním na kole, cvičením, zdravou stravou apod. Zdravou stravou? Čtete správně! Tady je v každé restauraci na výběr z několika výborných salátů (na rozdíl od Čech). Stálice jsou kale (česky myslím kadeřávek), avokádo, quinoa, bylinky... Saláty umí dochutit, jasně dressing přidá nějaké voltíky, ale každého pak ty saláty výrazně víc baví jíst, když to není jen nakrájená zelenina, al

Moje Amerika

Search This Blog