Epizoda 43 - konferenční měsíc

 

Někdy přemýšlím, jak si lidé představují vědeckou práci. Asi je to z vnějšku složité. Pro nás biology je ještě aspoň trochu představitelné, že děláme experimenty v laboratoři v bílých pláštích atd. Trochu zklamáním by asi bylo, že já, ač bioložka, s myšmi moc nepracuju. Věnuju se spíš buňkám, enzymům atd. Slušná část práce je ale plánování experimentů, čtení nejnovější literatury, vyhodnocování výsledků, příprava dat k publikaci, psaní grantů a reportů a další počítačová práce. No a někdy se vyrazí i na vědeckou konferenci, abychom sdíleli aktuální zjištění, navazovali spolupráce a hledali cesty, jak v projektech dál.

Cestování na konference zní rozhodně jako větší zábava, než o jakou ve skutečnosti jde. Jakmile se obrousí novota cestování, stane se z něj spíš vyčerpávající žrout času. Na konferencích typicky není mnoho času na nic jiného, než na práci. Takže klidně můžete být na nejnádhernějším místě na světě, ale moc z něj neuvidíte, protože budete zavření v konferenční hale od brzkého rána do pozdního večera/noci. Nás stydlivé a introvertní se samozřejmě snaží namotivovat k většímu družení, takže konference mají i nějaký společensky program.

Tento měsíc se zrovna vše nakupilo do dokonalé bouře konferencí, sympozií, retreatů, atd. Je to extra náročné, a to i když se vše odehrává po různých místech Kalifornie. Ale je to taky úplná pecka! Zatím nejvíc bodů u mě má retreat Stanfordského Oddělení mikrobiologie a imunologie. Kupa skvělých lidí, špičkových vědkyň a vědců, top v oboru, se sebrala a jela na tři dny do hor poblíž hranice s Nevadou. A mě přibrali s sebou! No dobře, to zní, že jsem se tam snad s nimi ocitla náhodou, ale ne, poctivě jsem se přihlásila a prezentovala výsledky práce sebe a svých kolegů.

U těch lidí, kteří jsou na špičce svého oboru, člověka překvapí, jak jsou lidští a přátelští. Žádná namyšlená ega, lidé milí a otevření. Jasně, není to jen všechno růžové a nějaká politika tam taky funguje, ale zase kde ne. Je ale úžasné pozorovat, že stejně jako doktorandi a postdoci sdílí svoje výzkumné trable a hledají řešení, podobně je sdílí i velcí profesoři a klidně si nechají dát zpětnou vazbu od skupiny studentů a berou ji vážně. Nikdo se netváří, že ví všechno nebo že se nemůže plést. Tím, že pro mě je mikrobiologie pořád trochu nová, jsem obzvlášť ocenila možnost brainstormovat nápady a získat zpětnou vazbu od takových lidí jako Justin Sonnenburg. Dobře, to asi lidem mimo obor tolik neřekne, ale pro mě je to něco jako pro jiné se potkat s Taylor Swift :D.

Z konferencí typicky odjíždím fyzicky unavená, ale namotivovaná a nakopnutá k dalšímu výzkumu. Už se nemůžu dočkat, až budu mít zase víc času v laborce, abych mohla některé nové teorie ověřit v praxi. Věda je láska!