Skip to main content

Epizoda 40 - pivo v Kalifornii

 

Následující příspěvek nejspíš bude mít následky. Třeba že mi Česká republika sebere občanství nebo tak něco. Ale považuji za nutné se vyjádřit k otázce piva. Já vím, já vím. To české je nejlepší. Nebooo?

Navzdory odsudkům o tom, že americké pivo je břečka a že se nedá pít, je člověk příjemně překvapený. V Kalifornii je spousta mikro i středně velkých pivovarů, které vaří skvělé pivo všech možných typů. Od ležáku, přes IPA, stouty, kyseláče atd atp. Pivních hospod, které čepují klidně dvacet různých piv tu je všude habaděj. Moje nejoblíbenější jsou v Rose and Crown v Palo Altu a Barebottle Brewing Company nebo Dutch Goose v Menlo Park. Jsou to takové ty správné pivní hospody, kde se našinec bude cítit jako doma.

S pitím piva je ale v USA spojených několik zvláštností. Sice si můžete kupovat pivo po sklenicích (nejčastěji o něco menších než náš půllitr), ale výrazně běžnější je pít pivo po džbánech, anglicky pitchers. Jeden džbán je typicky něco jako čtyři sklenice piva. Češky a češi se asi otřesou při myšlence přelévání piva z džbánu do sklenic a absence velké pivní čepice, ale tenhle americký postup má svoje důvody i svoje kouzlo, když mu dáte šanci.

Především se v amerických hospodách nejčastěji objednává a platí na baru. Kdybyste si tedy měli pro každou sklenici jít na bar, naběhali byste se za večer hodně:). Objednávání po celých džbánech tedy usnadňuje proces a omezuje počet cest na bar. Stačí, když se za večer prostřídáte a každý tak ve finále jde na bar třeba jednou, dvakrát...

Zároveň ale fungují ve skupině zajímavé mechanismy sdílení piva. Vysvětloval mi to americký antropolog (aneb na koho narazíte v baru poblíž Stanfordu...). Ve skupině lidí v americké hospodě jsou si všichni velmi dobře vědomí, kdo už ostatní svým džbánem piva pohostil a kdo se naopak k tomu nemá. Aby člověk nebyl považovaný za vyžírku nebo asociála, měl by dodržovat pravidla pivních rituálů a pohoštění pivem ostatním vracet. Nesluší se si sám nalít z cízího džbánu, vždycky to je v rukou "hostitele", který konkrétní džbán platí - samozřejmě takový hostitel i může říct ať si nalíváte podle chuti, ale vždycky o tom rozhoduje. A ve finále byste měli na konci večera skončit cca s tím, že jste vypili tolik, kolik jste i zaplatili s příjemným pocitem vzájemné sounáležitosti, že jste se vzájemně pohostili.

A pro lidi z Čech ještě asi zcela šokující tečka na závěr - kolik tu stojí pivo? Nejčastěji kolem osmi dolarů za onen necelý půllitr tj. asi 180 korun. Džbán je třeba za 28-30 dolarů, vyjde tedy cenově výhodněji. K cenám je ale samozřejmě ještě třeba připočítat daň a spropitné, protože to se k ceně připočte až ve finále.

Comments

Popular posts from this blog

Epizoda 31 - co bych si přála, aby mi někdo před odletem poradil

  S odstupem přemýšlím, co bych si byla bývala přála, aby mi někdo poradil dopředu: - sbalit české koření - tady ho prodávají jen v obřích baleních a navíc některé druhy se špatně shání. Třeba takový kmín. Kmínem se tu rozumí spíš římský kmín a do chleba prostě potřebujete ten správný český. - zkontrolovat platnost dokladů - a ty, které brzo končí, radši vyměnit. - zajistit si přístup k datové schránce - a ověřit, že funguje. Sice jsem si ho před odletem zařídila, ale přihlašovala jsem se až v USA a nefungovalo mi to. - zkontrolovat platnost platebních karet - protože řešit výměnu na dálku není žádná sranda. - zažádat si o SSN dopředu online - člověk pak má 45 dní na dojití na pobočku a může to proces urychlit - být na sebe hodná - prvních pár měsíců je člověk zahlcený a neměl by od sebe čekat mnoho. - radši si připlatit za hezčí bydlení, první měsíce jsou těžké i tak a je fajn mít balzám na duši, když přijdete do hezkého domova - poohlédnout se dopředu po sportovních a jiných aktivitá

Epizoda 36 - výročí

    Tak je to oficiální. Už jsem v Kalifornii celý rok! Bylo to nejtěžší rozhodnutí mýho života. Když jsem z Prahy odlítala, byla jsem plná obav, netušila, bolelo mě zlomený srdce a netušila jsem, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. Někde hluboko pod těma rozjitřenýma emocema jsem se těšila, ale nebudu lhát, ten odlet byl fakt těžký. Stejně tak i začátky nebyly snadné, i když mi to v tu chvíli asi nedocházelo. Všechno jsem to prožila až s odstupem měsíců zpětně. Po roce se na to dívám jako na rozhodnutí, kterým jsem změnila svůj život, ale hlavně, kterým jsem změnila sama sebe. Amerika mi dává prostor dozrát způsobem, který bych v Evropě hledala asi těžko. A to jako vědkyně, ale hlavně jako člověk. Neumím úplně vystihnout, jestli je to menším tlakem okolí, větším respektem mezi lidmi navzájem, nebo prostě tím, že jsem tu v de facto takovém výběhu pro extrémně chytré lidi, kteří každý mají něco za sebou a něco před sebou. Velký faktor je určitě to, že se tu prostě o sebe musím postar

Epizoda 21 - velikosti oblečení a obezita

  Následující příspěvek obsahuje triggers týkajících se váhy, tak ho klidně raději přeskočte. O Americe se v Čechách dozvíte kde co. Třeba jak jsou američani tlustí. Že se nevejdou do dveří, jezdí na elektrických vozících kvůli své obezitě atd. Těšila jsem se, že se jednou v životě budu cítit jako modelka, když přijedu s normální evropskou velikostí. A oni jsou v Bay area všichni jako z katalogu, extrémně fit a hubení. Stanford samozřejmě rozhodně není nějaký reprezentativní vzorek Ameriky. Bohužel, bohudík? Mysleli byste si, že když všude jezdí auty, nějak se to projeví, ale asi se to dostatečně kompenzuje ježděním na kole, cvičením, zdravou stravou apod. Zdravou stravou? Čtete správně! Tady je v každé restauraci na výběr z několika výborných salátů (na rozdíl od Čech). Stálice jsou kale (česky myslím kadeřávek), avokádo, quinoa, bylinky... Saláty umí dochutit, jasně dressing přidá nějaké voltíky, ale každého pak ty saláty výrazně víc baví jíst, když to není jen nakrájená zelenina, al