Skip to main content

Epizoda 39 - sousedství

V Americe se na sousedství dbá. Lidé se o své domy typicky starají a všechno tu vypadá úhledně a uklizeně. Popelnice jsou typicky schované za dřevěnými plůtky, aby nehyzdily okolí, a vytahují se jen, když mají přijet popeláři. Na ulicích se neválí odpadky a listí je pravidelně odklízeno a ulice čištěné. Vše vypadá malebně. Je třeba samozřejmě říct, že je to důsledek toho, že bydlím v bohaté oblasti, kde si lidi za domy připlácí i proto, že je to tu tak malebné a pak zase nechtějí, aby hodnota jejich domů klesla, tak tu malebnost udržují.

Existuje ale celý nový vesmír sousedské pospolitosti. A tím je aplikace Nextdoor. Ještě do ní pronikám, ale stručně - aplikace podle vašeho ZIP code, tedy PSČ, ví, kde bydlíte, a tím pádem vás zařadí do vašeho sousedství. Se sousedy pak můžete virtuálně chatovat o všem možném. Je to strašně fascinující sonda jak do uvažování lidí, tak do toho, co považují za zásadní nebo problémové. A taky do toho, co tu v Americe vyvolává pozornost nebo dokonce pozdvižení.

Najdete tam úplnou všehochuť. Od ztracené kočky nebo doporučení na stavební firmu, po stěžování si, že někdo neuklidil po svém psovi, nebo informace, kde se stalo přepadení obchodu apod. Co mě ale hodně zaujalo je řešení nespokojenosti se sousedy. Např. na konci mé ulice je jeden dům, který páchne. Trochu jako kdyby v něm chovali dobytek nebo třeba hodně kocourů, těžko se to popisuje. No a nedávno si na to někdo ze sousedů začal stěžovat v aplikaci. Rozvinula se kolem toho celá diskuze zahrnující teorie o vaření drog a nebezpečí výbuchu, ale taky prostě jen doporučení, koho z městského úřadu upozornit, aby to město mohlo řešit. Každopádně se sousedé shodovali, že je to nepřijatelné, aby daný dům páchl a znepříjemňoval všem bydlení.

Lidé si také hodně všímají, když někdo někde postává. To je brané jako podezřelé a pozornosti hodné. Na ulicích totiž tolik lidí není, a když, tak se pohybují. Buď se jdou projít (jako sportovní aktivitu), jdou se psem nebo jdou do restaurace nebo na kafe. Moc se ale neděje, že by někdo jenom tak postával na ulici před cizím domem. Pokud si někdo někoho takového všimne, hned na to upozorňuje sousedy. Lidé se obávají, že někdo obhlíží okolí před vloupáním apod. Nenapadlo by mě, že jen stát na ulici je podezřelé, ale tady to lidé vnímají jinak.

Zatím tedy pozoruju, jak to tady v sousedství chodí. A zjišťuju, že se ještě mám co učit. Moje výhoda ale je, že bílá žena většinou nikomu moc podezřelá nepřijde, takže i když budu postávat na ulici, tak nehrozí, že bych se dostala do křížku se sousedy nebo se zákonem.

Comments

Popular posts from this blog

Epizoda 31 - co bych si přála, aby mi někdo před odletem poradil

  S odstupem přemýšlím, co bych si byla bývala přála, aby mi někdo poradil dopředu: - sbalit české koření - tady ho prodávají jen v obřích baleních a navíc některé druhy se špatně shání. Třeba takový kmín. Kmínem se tu rozumí spíš římský kmín a do chleba prostě potřebujete ten správný český. - zkontrolovat platnost dokladů - a ty, které brzo končí, radši vyměnit. - zajistit si přístup k datové schránce - a ověřit, že funguje. Sice jsem si ho před odletem zařídila, ale přihlašovala jsem se až v USA a nefungovalo mi to. - zkontrolovat platnost platebních karet - protože řešit výměnu na dálku není žádná sranda. - zažádat si o SSN dopředu online - člověk pak má 45 dní na dojití na pobočku a může to proces urychlit - být na sebe hodná - prvních pár měsíců je člověk zahlcený a neměl by od sebe čekat mnoho. - radši si připlatit za hezčí bydlení, první měsíce jsou těžké i tak a je fajn mít balzám na duši, když přijdete do hezkého domova - poohlédnout se dopředu po sportovních a jiných aktivitá

Epizoda 36 - výročí

    Tak je to oficiální. Už jsem v Kalifornii celý rok! Bylo to nejtěžší rozhodnutí mýho života. Když jsem z Prahy odlítala, byla jsem plná obav, netušila, bolelo mě zlomený srdce a netušila jsem, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. Někde hluboko pod těma rozjitřenýma emocema jsem se těšila, ale nebudu lhát, ten odlet byl fakt těžký. Stejně tak i začátky nebyly snadné, i když mi to v tu chvíli asi nedocházelo. Všechno jsem to prožila až s odstupem měsíců zpětně. Po roce se na to dívám jako na rozhodnutí, kterým jsem změnila svůj život, ale hlavně, kterým jsem změnila sama sebe. Amerika mi dává prostor dozrát způsobem, který bych v Evropě hledala asi těžko. A to jako vědkyně, ale hlavně jako člověk. Neumím úplně vystihnout, jestli je to menším tlakem okolí, větším respektem mezi lidmi navzájem, nebo prostě tím, že jsem tu v de facto takovém výběhu pro extrémně chytré lidi, kteří každý mají něco za sebou a něco před sebou. Velký faktor je určitě to, že se tu prostě o sebe musím postar

Epizoda 21 - velikosti oblečení a obezita

  Následující příspěvek obsahuje triggers týkajících se váhy, tak ho klidně raději přeskočte. O Americe se v Čechách dozvíte kde co. Třeba jak jsou američani tlustí. Že se nevejdou do dveří, jezdí na elektrických vozících kvůli své obezitě atd. Těšila jsem se, že se jednou v životě budu cítit jako modelka, když přijedu s normální evropskou velikostí. A oni jsou v Bay area všichni jako z katalogu, extrémně fit a hubení. Stanford samozřejmě rozhodně není nějaký reprezentativní vzorek Ameriky. Bohužel, bohudík? Mysleli byste si, že když všude jezdí auty, nějak se to projeví, ale asi se to dostatečně kompenzuje ježděním na kole, cvičením, zdravou stravou apod. Zdravou stravou? Čtete správně! Tady je v každé restauraci na výběr z několika výborných salátů (na rozdíl od Čech). Stálice jsou kale (česky myslím kadeřávek), avokádo, quinoa, bylinky... Saláty umí dochutit, jasně dressing přidá nějaké voltíky, ale každého pak ty saláty výrazně víc baví jíst, když to není jen nakrájená zelenina, al